Dilia zářila radostí. Její rozjasněná tvář, prosycovala okolí nepopsatelnou esencí. Nadlehčovala její chůzi vlnila a dokonale koordinovala její pohyby umocňovala její smysly až přetvářela prostředí. Pozitivní energie jí pulsovala a ona se jí nechávala prozářit – stroji, bytostmi, rostlinami, živou i neživou hmotou myšlenkami vším co ji obklopovalo. Slyšela dokonalou melodii pulsující s tlukotem jejího srdce a jemné chvění až v konečkách prstů, cítila každou molekulu vzduchu, který ji osvěžoval a povzbuzoval – každý další nádech byl hlubší a intenzivnější. Každé nadechnutí bylo jako dar, kterým příjímala život a všechny jeho šťastné chvíli s vírou že ty temné překoná. Namísto aby se upjatě, konzervativně a nepřirozeně „ovládala“ jako většina ostatních, kteří uspěli, nechala se unášet onou „pozitivní vlnou“. Podařilo se jí splnit všechny přísné podmínky a kritéria, aby mohla začít uskutečňovat svůj životní sen - sen většiny mladých žen mezi 15 a 25 lety života roku 2173.
Spěšně nastoupila do transpodéru a vyťukala lokalizační kód, navigační systém bezprostředně určil nejvýhodnější cestu a transpodér se dal zvolna do pohybu. Uvolněně se posadila do rozložitého dominantního křesla uprostřed a nádherně se usmála. AI transportéru automaticky detekovalo její přítomnost snažilo se být tak příjemný, jak jen automatické zařízení s umělou inteligencí může být. Vnitřní stěny dostaly prosvětlený béžový nádech, vnitřní prostor se projasnil, prostředí provoněla šalvěj jejíž molekuly se vlnily na hrekvenci mysteriózní hudby, což ještě umocnilo její pocity. Během cesty domů měla čas zamyslet se nad tím, co jí teď čeká a co je potřeba udělat. Uvědomovala si že některé nadcházející chvíle spojené s loučení a finální přípravou na odlet budou smutné, ale věřila, že jí rodiče pochopí a podpoří. Přípravy k odletu proběhly podle plánu a tak se o měsíc později dívala na Zemi z obežné dráhy, když Proxima 792 mířila k hvězdné bráně.
Malt se obrátil ve svém koženém multimasážním křesle a vypustil oblak dýmu. Nikdy se nezbavil této závislosti, přestože si byl vědom následků na své tělo. Hlavním důvodem pravdpodobně byla jeho tvrdohlavost a potřeba neustále dokazovat svoji odlišnost a nezastavitelnost, stejně jako nyní. „Dávám Ti dva týdny“ řekl úsečně a povýšeně. „Žádné další komentáře. Děkuji za tvoji návštěvu. To je vše“ dodal a otočil se k oknu. Tisu chvilku překvapeně stál, potom chtěl něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel otočil se a v klidu odešel. Oba byly vysoce postaveni vykonavatelé, kteří společně s dalšími třemi tvořili výkonou složku impéria, ale každý úplně jiný. Rada rozhodla, že tato mimořádná situace se bude prozatím řešit diplomaticky, dokud nebude ověřeno otevřené nepřátelské jednání. Malt tedy musel vyčkávat a přenechat kontrolu nad situací Tisu, právě proto měl potřebu mu dát najevo, že jeho čas přijde a on si počká. Tisu tomuto gestu nevěnoval pozornost, protože ho již dobře znal. Malt s oblibou ztrácel čas malichernostmi. Přesto by nebylo dobré podceňovat jeho schopnosti splétat složité intriky závislosti podmanivosti neobyčejnou schopnost korumpovat i loajální důstojníky. Dva týdny může být pekelně krátká doba na vyjasnění konfilku dvou civilizací. Tisu věřil, že situaci dokáže vyřešit, koneckonců vybrali tu nejlepší.
Komunikační centrum drželo s Proximou otevřené tři nezávislé komunikační kanály jeden pro umělou inteligenci lodi druhou pro Diliu a třetí repeter, který nezávisle kontroloval všechny ukončené body, sondoval okolí a vyhodnocoval potenciální nebezpečí. Přestože byla mise velmi rychlá bylo vše naplánováno do nejmenšího detailu a postup byl kvalifikován jako extrémně opatrný v módu pozorovatel – diplomat. Protože se s Akleidy nepodařilo spojit žádným konvenční způsobem a poslední události prolomovali hranici politické tolerance bylo extrémně duležité tento postup respektovat. Trasa byla přímočará až k horizontu 2, kde by již Proxima měla být bezpečně zaznamenána Akleidskými komunikačnímy systémy. Tento okamžik tedy bude klíčový pro posouzení a stanovení dalšího postupu. Loď vysílala smírlivý signál, nedisponovala žádným zbraňovým systémem a kromě příručního fazeru a pulzního jádra pohonu nepředstavovala žádné ohrožení. Štíty byly pochopitelně funkční a v plném provozu, ty se však používaly jako běžná ochrana před meteority či mezigalktickým prachem. Vše tedy potvrzovalo množství diplomatických mírových vyslaných signálů. Žádná z obchodních lodí se dosud nevrátila, komunikační satelity vysílali pouze šifrovaně a Akleiďané na území Impéria se chovali odtažitě, pokud se Vám vůbec podařilo nějakého zaznamenat.
Když byla poprvé objevena planeta s rasou Akleiďanů před méně než 109 lety, nikdo to nepovažoval za podstatnou událost. Obří planeta velmi podobná Marsu s běžnými surovinami umístěná do galaxie třetího řádu s původně primitivními obyvateli s téměř identickou řečí a písmem. Chvíli se dokonce objevili zvrácené názory, že se jedná o násedníky ztroskotané bývalých kolonizačních flotil, tato domněnka se ale nikdy nepotvrdila. Jedinou odlišností byla atmosféra. Její složení bylo mírě jiné, než které vyhovuje lidskému organismu. Již po několika málo dnech se zjistilo, že nejsou tak primitivní. Jejich znalosti byly v době objevení pátrači impéria na úrovní lidí středověku, nicméně jejich schopnost se učit pochopit a rozumnět věcem byla neuvěřitelně impozantní. Jejich vědomosti se rozšiřovali exponenciálním tempem a nikdo se nestaral o to, jestli je to tak správně – přeci: „Každý má právo na vzdělání a vědění“. Příliš brzy tedy pochopili i složité kauzality fyziky, chemie, biologie, kvantové teorie, extenzní závislosti astrologie a bylo naprosto šokující když k překvapení všech začali navrhovat změny úpravy i vylepšení stávajících technologií a postupů. Media se slávou vysílala vynález mladého Akleiďana, který nikdy nespatřil mezigalaktickou loď, ale s úspěchem modifikoval její tvar pro eliminaci pulsních vírů při průchodu hvězdnou bránou. To byl signál, který jsme měli zaznamenat. Namísto toho se projevila jiná lidská vlasnost – chamtivost. Nákup prodej i přeprodej znalostí myšlenek patentů vynálezů i objevů. Akleiďany najímaly vlivné organizace i impérium. Vždy ale zůstávali na rodné planetě, protože simulace jejich atmosféry byla drahá a náročná. Přestože akleiďané byly schopni po krátké období snášet naši atmosféru, velmi neradi takové riziko podstupovali. Rychle vzrostly jejich schopnosti a dovednosti v různých oborech. Velmi ryhle vybudovali precizní komplexy technologie aglomerace jejich životní úroveň akcelerovala tak, že několikanásobně předčila špičku civilizace. Příliš rychle nás jako naši žáci překonali a usedli na pozici učitele. Nakonec jsme jim přestali rozumnět.
Dilia stiskla klávesu která vyslala další vlnu mírového poselství, právě na hranic horizontu dosažitelnosti. Upřeně sledovala komunikační portály. Stručná odpověď, která vystřídala kódované zprávy moc nevysvětlovala. :Váš vstup není žádoucí: Diplomaticky odpověděla jako zmocněnec pro vyjednávání, ale další odpovědi se nedočkala. Nečekaně se zanedlouho objevila bojová loď, která bez jakého-koli varování připoutala uhlíkovými lany a dokonale vyřadila její komunikační systémy. Ani se nesnažila podniknout nějaká opatření, tento postup byl jednou z alternativ, které očekávala. Namísto klikání do klávesnice a posílání zpráv se tedy připravila na transport, který bezpochyby následoval. Přes její očekávala, ji však místo diplomatické přijetí, překvapilo zajetí. Okamžitě dostala dýchací zařízení, poutač a smyslovou masku, která jí úplně ochromila. Překvapivě ji neuspali, až později si uvědomila, že ji chtěli záměrně unavit dlouhoou cestou a nehostinným prostředím. Ostré světlo a hukot větracího systému vystřídalo jednotvárnost smyslové masky. Seděla sama v přesvětlené místnosti bez oken a viditelných dveří. Kromě vlastního potu cítila všechny ty senzory a scanery, které ji neustále snímali a vyhodnocovali jejích životní funkce, činnost mozku, povrchové napětí a vše co o ni cokoli vypovídalo.
Přímo naproti ní seděl starší akleiďan a položil polohlasně otázku. Proč vyslali Vás? Prosím? Vážně si přejete otázku zopakovat? Jak to myslíte? Prudká bolest zkroutila její mladé a hezké tělo. Až teď si Dilia uvědomila jak vážné to je. Náhle se jí zmocnila nepředstavitelná bezpřehá hrůza a ovládl ji strach. Na tohle přeci není vycvičena.Opět jí projela intenzivní prudká bolest a v očích se jí objevili slzy, vzpomněla si na domov, rodiče, rozkvetlou louku v letním vánku, než si uvědomila tu vzdálenost, která ji dělí ztratila vědomí. Procitla místnosti, která již svým tvarem podle fengšuij ničila vče uvnitř. Utřela si nos a posadila se na tvrdé nepřirozeně vysoké a krátké posteli. Chtělo se jí zvracet a třeštila jí hlava, ale snažila s rozpomenout co se vlastně stalo. Proč se mě to ptali, to je jediná věc, která je zajímá. Proč vyslali mě? Zopakovala si otázku ještě jednou v duchu a zjistila že na ni nezná odpověď ale otázka byla zcela na místě, proč na tak významnou misi poslali čerstvou absolventku akademie. Vypadá to, že mám asi rýmu musela jsem nastydnout. Proč nepoužili nějakého ze svých agentů, kterých museli mít v každém sektoru hned několik. Ta bolest hlavy je zničující, jak si mám ujednotit myšlenky. Jak to, že ji to nenapadlo dřív. Asi byla tak rozradostnělá z první mise a odevzdaná jené vysvětlení nenašla. Proč vybrali mě. Schoulila se na posteli a snažila usnout. Druhá den se situace opakovala. Stejně neosobní přístup, vše bylo chladné a bez emocí jako jednoduchá rovnice. Jedna jediná otázka – K čemu jste ty informace potřebovali? Několik hodin a Dylia byla na pokraji zhroucení. Druhý den po výslechu se cítila mnohem hůře, netrápili ji vyšetřovací metody, ale její aktuální zdravotní stav. Měla horečku a lehkou závrať, ucpaný nos, že nemohla pořádně dýchat a nepředstavitelně jí bolela hlava, přidala se ještě žaludeční nevolnost a pocit beznadějnosti. Snažila se někde najít malinké světlo, které by ji pomohlo ale nedařilo se jí to. Třetí den myslela ji bylo zatím nejhůře – Akleiďané si asi uvědomili že její stav není opimální z hlediska jejich životních funkcí a aplikovali ji nějaké léky. Situace se sice mírně zlepšila, ale ne jak doufala.
Po týdnu začala ztrácet sebekontrlolu a sažila se jakkoli odpovědět na jejich otázky, kterým buď nerozumněla, nebo neměla informace. Za 14 dnů si u jedné z mnoha návštěv lékaře všimla něčeho neobvyklého, přestože měla stále teploty, neaplikoval jeden z běžných léků, který ji již poskytl v předchozích dnech – snažila se o něj požádat ale byla přísně potrestána. V tom okamžiku se jí potvrdilo podezření, že nemoci, kterými trpí jsou uměle vyvolány udržovány, jako součást získávání informací. Po měsíci s nudlí u nosu a nocí bez kvalitního spánku v horečkách a zvracení zestárla o dobrých 15 let, cítila nepředstavitelnou únavu, měla krev v moči závratě se zhoršovali tak, že nedokázala bez opory udělat ani dva kroky aniž by nespadla. Ztratila hodně svaloviny a veškerý půvab a eleganci její dříve krásné mladé tělo naříkalo – některá poškození jsou již nevratná. Přesto stále věřila, že se něco stane, jenom nevěděla kdy a jak a sžírala jí pochybnost, jestli to již pro ní nebude pozdě.
Rozkládala bolest na jednotlivé atomické částečky a nechávala ji odplout s tlukotem svého srdce. Jediné co ji drželo při životě byly paradoxně ti paňáci. Nikdy nepostřehla, jak jsou Akleiďané nažehlení odměření, neosobní bez jakéhokoli výrazu a emocí. Vše chladně zkalkulováno, vysvětleno, odměřeno, sečteny, vysvětleno, naplánováno. Vše mělo svůj účel každá rovnice výsledek. Chtěla prolomit tu strojenost. Takové konzervy! Při výsleších mívala pocit, že je něco víc, tím že přznává svoji bolest svoji slabost svoji smrtelnost a že té tíze dokáže čelit. Dnes ji došlo, že se nic nestane. Pokud chce něco změnit , musí to udělat ona. Přestože pro ni možná federace něco dělá, než se to stane bude už pro ni pozdě. Pokusí se utéct, možná to je zoufalý pokus, ale pořád lepší než čekání na federaci. Při posledním „léčení“ sebrala doktovi nůžky a teď je připravena je použít. Druhou variantu – vrazit si pod levé žebro a hodně hluboko – si nepřipouštěla, přestože jiným by to po tolika útrapách mohlo připadat jako docela dobrej nápad. Převrat se ale nepodařil a Akleiďané se rozhodli že balancování s nemocemi již bylo dost a doktora již neposlali. Její situace se rychle a rapidně zhoršila a o 16 hodin později bojovalo svým tělem o svůj život, který se jí pozvolna vytrácel, jak mizela jiskra v jejích utrápených očích. Nechtěla se vzát, ale nevěděla jak dál bojovat. Smyslem bylo vydržet tu bolest co nejdéle. Ale proč? Protože teď nemůže umřít. Ne teď! Ne tady! Ne takhle! Jako bychom si mohli vybírat.
A ve svém nejtmavším okamžiku uviděla svojí naději a své anděly. Cítila svojí sílu i jak jí opouští, její tělo resignovalo ale její duše se spokojeně usmívala. Oprostila se od všeho co by ji mohlo trápit a chtěla uniknout se světlem - něco ji však zastavilo. Všude kolem cítila nepředstavitelnou neustávající energii. Jako by vítr čechral její vlasy. Místo aby pokojně opustila tuto existenci, pomyslným elektrizujícím dotykem na přelomu uvědomění uvolnila obrovskou energii, která kolem ní pulsovala. Procitla ve svém vězení a posadila se na posteli. Chvíli nevěřícně seděla na posteli a přemýšlela jestli to může být jenom sen. Ale rychle si uvjedomila skutečnost. První postřehla, že jí nebolí hlava a nemá závrať, navíc mohla volně dýchat a bolest břicha ustoupila, stejně jako ostatní příznaky. Co se stalo, tak jak mávnutím kouzelného proutku. Žije ještě? Ano protože se otevřely dveře a spěšně vstoupil doktor. Byl asi připraven na ohledání těla a konstatování smrti, protože když ji viděl sedět n posteli skoro upadl. S nicneříkajícím výrazem vytáhl senzor a znovu a znovu něco vyťukával. Opatrně přišel až k ní a dotkl se její kůže ve snaze změřit teplotu. V tom jako by se zastavil čas. Ztuhl v nepřirozeném ale spokojeném výrazu a znenadání se mu po tváři skutálela slza. Propukl v pláč a usmíval se jako malé dítě. Dilia se rozzářila do prostoru, znenadání slyšela nádherně podmanivou a uklidňující mlodii a cítila všudy přítomný vnitřní klid. Vše jako by se negativem převrátilo, obavy se proměnili v pocit bezpečí, nejistota v uklidnění, strach v radost, úzkost ve volnost a svobodu, bolest v harmonii. Překvapivě se nezabývala otázkou jak k tomu došlo, nebo co se stalo – nechala jednoduše všechnu tu pozitivní energii prodit svým tělem. Měla pocit že může hory přenášet a přesně tak to i bylo. Vykročila směrem k ochranným dveřím do její cely a natáhla se po klice. Zámky povolili a dveře se otevřeli k překvapení všech. Strážný se z toho nedokázal vzpamatovat a stál v němém úžasu ještě dobré 4 vteřiny. V takových situacích byl vycvičen sáhnout instinktivně po zbrani, ale autoatický obranný systém regoval mnohem dříve. Ze stropu chodby se spustili paralyzátory a počítač pronesl výstražným tónem. Neautorizovaný ........ Ne ....... Autorizovaný ..... Vstup povolen. Co to má, strážný se rozhodl přeci jenom zareagovat, vytáhl omračovací obušek ale nezmohl se na žádný pohyb. Dilia kolem něho prošla a mimoděk ho pohladila po tváři. V tom okamžiku se jeho svět změnil. Z prosté radosti ji napadlo podívat se do pozorovací místnosti, kde seděli ti, kteří ji po celý dlouhý čas pozorovali. Od začátku svého uvěznění věděla, že tady jsou, ale nevěděla kde ani jak vypadají. Teď bylo najednou vše jasné, na konci dlouhé a velmi široké hodby prošla skleněnými ochrannými dveřmi, jejiž zámky se odemkly stejně „bezdůvodně“ jako ty předtím odbočila nalevo a za dvojitými dveřmi je překvapila. Přestože věděli že unikla z cely, nenapadlo je, že míří k nim, přestože celý komplex byl protkán systémem ochranných počítačů, umělé inteligence zdá se že nevěděli co se děje, ani jak to zpravit. Dilia měla chuť se rozesmát, když je spatřila, jak komicky klikají do klávesnic a upjatě sledují organické displaye a najednou. Jako by se zastavil čas. Jednomu vypadl stylus z ruky, druhý zpustil bradu, třetí vypadal, jako by zrovna viděl ducha. Dilia si zatím neuvědomovala ani své možnost, ani to jak skutečně vypadá pro běžné Akleiďany. Její postava jakoby zářila světle zeleným světlem a šaty valsy a celá postava jako by vlála galaktickým větrem. Kolem ní světélkovali fialové a růžové jiskřičky, který ji obletovali v nepravidelných orbitalech. Přidávaly jejímu vzhleu uklidňující dojem a upozorňovaly na nekonečnost jednoduhost a synergii. Dilia se spokojeně usmívala, přesto z ní zářila ohromující energie, která pozornější upozorňovala na svoji skutečnou sílu. Taniž by se jich dotkla skončili stejně jako předchozí dva akleiďani, které potkala. Najednou se všechno zdálo být malinko jasnější. Už věděla, že poslali jí, všichni agenti, kteří byli nasazeni zmizeli bez odezvy, takže federace se rozhodla nasadit všechny, které má. Nebyla tedy sama, jak si původně myslela, ale všichni z jejího ročníka a mnoho dalších. Proč se ale federace rozhodla poslat všechyn své lidi ještě nevěděla. Podařilo se jí rovněž zjistit, že důvdem vyhlášení tohoto stavu je špionáž pozemšťanů v akleidském systému. Lidé se prost jenom báli, že již Akleiďanum nerozumí a mohli by nečekaně přijít se složitější a ničivější zbraní.
Zamířila k jedné z místností s přístupem k centrálnímu systému. Ten by jí mohl pomoci vědět a pochopit důvody a souvislosti. Nebyla vědma, pouze získala nové schopnosti – nečekaně silné a intenzivní. Víra, že vše se jí podaří pochopit a vysvětlit zesílila a naplňovala všechny její smysly, včetně těch nových. Ve druhém patře narazila ne velmi silný odpor. Akleiďané měli již čas se zmobilizovat a přivítalo ji speciální komando se speiálním výcvikem. Když vystoupila z výtahu přivítal ji kouř a několi výstřelů konvenčních zbraní. Vše ale při dosažení její aury ztratilo energii. Projektili ji buď minuly, nebo neublížili stejně jako pěsti, které si to v letu rozmysleli a utočníkům se měnil výraz ve tváři z rozhodný neústupný na nechápavý smířený. Energie, která diliou pulzovala byla ještě intenzivnější. Neměla v úmyslu jakékoli bytosti jakkoli ublížit, ale jeden z vystřelených projektilů zasáhl jednoho člena přepadového teamu a přestože viditelnost byla jenom nekolik metrů postřehla že na tom není úplně nejlépe. Počítač jí byl od prvního okamžiku nakloněn a proto spustil ochranou sekvenci nouzového uzamčení místností a aktivoval nouzový systém ochrany – vyčistil mlhu, vylepšil atmosféru a zpřístupnil medikit balíčky nouzového ošetření. Jediné co ale Akleiďané skutečně potřebovali byl čas, čas vyrovnat se s pochopením – čas pro smíření. Bylo to vůbec poprvé, co je viděla projevit své emoce.
Když vsoupila do controlroomu (místnost s přístupem k hlavnímu systému) počítač ji již „očekával“. Promluvil k ní mužským klidným hlasem – vítej a děkuji. I já děkuji odpověděla Dilia a usmála se. Ráda bych se na něco zeptala. Velmi rád ti odpovím. Dokážeš vysvětlit co se mi stalo. Kdyby věděla, že se počítač může usmívat ...... věřila tomu, usmál se. No času máme konckonců dost. Přesto se to pokusím říct hezky. Akleiďané jsou výjmečná rasa, jejíž omezení vzniklo v okamžiku kdy jste jim otevřeli své vědění. To že přistáním Vaší kolonizační lodi padla všechna nábožentsví zmizela i jejich veškerá víra. Vše bylo možné kalkulovat předvídat a vše mělo stanovenou příčinu a následek. Přestože je to relativně velmi krátká doba, pokud přičteš mnohem kratší životní cyklus Akleiďanů (v průměru 30 let) už si sama doplníš chybějící. Před ncelými pěti lety jsem dostal nový úkol, ověřit existenci vyšších souvislostí (boha, vesmírného kontinua, základního elementu) v souvislostí s taulkou náhody – to byl jediný moment, kde bylo možné předvídat, pouze pracovat s pravděpodobností a to pro Akleiďany nebylo dostačující. Všechna ta víra zde zůstávala v meziprostorovém světě mezi materiálnem a pravou existencí a čekala na někoho, kdo ji objeví a kdo ji nechá sebou proniknout. Nevím proč ty, a nevím, jestli je mé vysvětlení správné, ale jiné nemám. Dilia s klidným výrazem v tváři přikývla. Mohu ti i já Dilio položit otázku? Ano. Existuje-li víra je možné potvrdit existenci boha – nějak si s tou rovnicí nevím rady. Mimochodem jaký je to pocit.